“Proč zrovna Izrael?” Ptá se mě mnoho lidí, kteří nechápou, proč jsem si pro svoji první větší cestu o samotě vybral zrovna zemi, která má neustálé konflikty s arabskými státy. Je pravda, že to tam jednou za čas Egypťani pokropí raketama, ale jinak máme my Češi o této zemi zbytečné předsudky.

Do výletu na jih Izraele do města Eilat u Rudého moře mě navezl jeden můj světácký kamarád. Je to takový tulák. Potkáte ho ve všech koutech naší planety, jak bydlí pod stanem ve škarpě na okraji veřejného parkoviště, nebo na předním sedadle své vydechlé Toyoty z devadesátých let.

Ale zpět k tomu výletu. Chtěl jsem zažít dobrodružství, překonávat strach z neznáma, obstarat si věci v cizím jazyce bez asistence mojí ženy, a taky si dokázat, že to co mě drží doma na židli jsou jen mé obavy.

První dojmy a jak mě místní nechali hned první den hladovět

Takže kupuji nejlevnější možnou letenku za 1.900 Kč a za dva týdny už letím na palubě RyanAir nekomfortně namačkaný v sedačce jak závodník v cyklošortkách, přičemž odolávám nákupu oschlých croissantů a stíracích losů.

Ihned po přistání na legračně malinkém letišti Ovda, asi 70 km severně od města Eilat, mě už na runwayi odchytává mladá Izraelka v uniformě, vyptává se co tam dělám, a zda mám v plánu přeběhnout hranice do Egypta. Celkově je dost provokovalo, že tam cestuji sám. Ale o tom až později. Kupuji lístek na bus za 21,5 ILS (140 Kč) a v překvapivě pohodlném autobusu s wifi mířím do města.

Ubytovávám se v apartmánu sympatické francouzsko-belgické paní, která mi kromě spousty tipů ještě navíc přislíbila půjčení jízdního kola na následující 3 dny zdarma. To jsem ještě netušil, co to bude za křáp. Ještě tentýž večer jsem stihl prochodit velkou část města, a proplétajíc se mezi desítkami potulných koček a spoustou černochů, které jsem tam viděl vždy jen v noci, jsem klepal kosu ve dvou svetrech a dlouhých kalhotách.

Pohled na město Eilat a Rudé moře. Kvůli této fotce jsem skoro umřel v drsných horách.

Zato ráno mě probudilo příjemné horko a nepříjemný hlad, od kterého mi pomohl nedaleký ruský obchod, který jako jediný kromě několika předražených mikroobchůdků nectil Šabat a otevřel, aby nasytil zhýčkaného západního turistu. Takže posilněn hruškou zkříženou s jablkem (takzvaně Naši nebo též Asijská hruška) se vydávám na první průzkumnou cestu za město na samotný okraj Negevské pouště.

Místní školka pro hobity.

Po pár desítkách metrů zjišťuji, že hektolitry piva a tuny smaženého jídla zanechaly na mojí kondičce těžkou stopu. Vyškrábu se tedy na nejbližší kopec a fotím selfie směrem do pouště, aby to jako vypadalo, že jsem uprostřed divočiny daleko od civilizace.

Na strategickém místě v horách nalézám relativně velký opuštěný vojenský bunkr a bez váhání jdu dovnitř. Když už konečně dosahuji pocitu, jak neuvěřitelně dobrodružnou a odvážnou věc právě dělám, přijde neznámo odkud skupinka dětí se psem, kteří si tam jdou hrát. Poníženě sestupuji z hory a jdu hledat štěstí k moři.

Bývalý vojenský bunkr v horách nad městem. Dnes homeless hnízdo.

Na kole do pekla a zase zpátky

Podle Google maps jsem měl na kole dojet ke Korálové pláži asi za půl hodinky. S mojí fyzičkou jsem tam dorazil půl hodinky před západem slunce. A co hůř, nechali mě i tak zaplatit celodenní vstupné 35 ILS (230 Kč). Židi! Ovšem druhová a barevná rozmanitost rybek a dalších mořských škrumbií stála za to. Hlídajíc batoh se všemi doklady, telefonem a penězi na pláži jsem si netroufl klesnout hlouběji jak metr pod hladinu.

Za 30 minut už nasedám na kolo a jen v tričku a kraťasech zběsile šlapu domů jak křeček v kole, než mě zcela pohltí pouštní tma a zima. Večer mám ještě potřebu ocenit svůj dnešní výkon dobrým jídlem. Podle cestovatelského pravidla tak vyhledávám zapadlé místo, kam chodí pouze místní, a je tam narváno. Objevil jsem takovou pizzerii a ihned si jdu objednat pizzu. To jsem však ještě netušil, že si při výběru z nabídky budu muset vystačit jen s hebrejštinou. Zkouším tedy alespoň improvizovaně říci obsluze anglicky “čtyři sýry”, a poté co pizzař přichází s protinabídkou “tři sýry” okamžitě se souhlasem kývám, než si to rozmyslí na dva. Pizza, byť nekřesťansky drahá za 35 ILS (230 Kč), chutnala výborně.

Prosím vás, kdo umíte hebrejsky, najděte mi tam tu Quattro Formaggi. Potřebuju vědět, jestli mě nenatáhli.

Neděle byl můj největší fail celého výletu. Zase jsem totiž uvěřil Google maps, který tvrdí, že se do národního parku Timna dostanu na kole za 1,5 hodiny. Dopoledne tedy nakoupím zásoby jídla (rozesmály mě čárové kódy nalepené přímo na chlebu) a okolo 12:00, tedy v nejhorší možnou dobu jedu na kole skrze poušť za přírodními krásami Izraele. Opalovací krém jsem samozřejmě neměl. Moc drahý.

Dokud projíždím okolo ploch na odsolování mořské vody a ptačí rezervace, která slouží jako útočiště tažných ptáků z Evropy a Asie do Afriky, cítím se v pohodě. Po hodině šlapání se ocitám v místě, kde už vůbec nic není. Schovávám se do stínu seschlého keříku, který by sám potřeboval trochu stínu, a raději kouknu na offline mapku v mém telefonu. Byl jsem teprve ve čtvrtce cesty, a to jsem už mlel z posledního. Otáčím to a ze zbytků sil se doplahočím zpět do města, kde to na první lavičce rozdýchávám se svačinou v ruce jak důchodce.

Negevská poušť a pohled na jordánské hory. Supi již nade mnou krouží a vyčkávají.

Jako cenu útěchy si dávám vynikající čerstvou šťávu z granátového jablka za 20 ILS (130 Kč), která byla rudá jak moje spálený lejtka, a proplétajíc se malými roztomilými uličkami s protiatomovými kryty mezi domy směřuji do apartmánu natáhnout se na postel. Z postele si poraženě ale s radostí objednávám online za 25$ (570 Kč) na druhý den autobus i s průvodcem do národního parku Timna.

Protiatomové kryty jsou ve městě téměř na každém rohu.

A aby ten den nebyl zbytečný, jdu si zaplavat do moře, a ještě večer kupuji izraelské pivo Goldstar, a na nejbližším kopci sleduji město Eilat v jehož pozadí leží jordánské město Akaba. V zádech mám při tom temnou, studenou a tajemně pustou poušť.

V každé zemi ochutnávám místní pivo, ale zatím stále vede to české.

O promiskuitním průvodci a prohledávání mého těla

V pondělí ráno vyjídám zbytky z lednice, vynáším vrchovatý koš a opouštím apartmán. Předávám Viviane klíče i s jízdním kolem, které už nikdy nechci vidět, a s malým školním batůžkem narvaným jak ten závodník čekám na autobus. S menším zpožděním přijíždí malá bílá dodávka, ze které na mě mává drobný veselý Izraelec. Nasedám.  Po chvíli jeho vyprávění o historii Země zaslíbené a králi Šalomounovi, jenž měl za svůj život tisíc manželek, se dostává až k tomu, jak při svém více jak 20letém putování po Asii proháněl veliké množství mladých Thajek a Japonek, a že vzhledem k Šalomounovi na tom není vůbec špatně.


Takto jsem si druhý den přihříval pizzu na páře, dokud se ta plastová nádobka nezačala tavit o okraj hrnce. Stejně byla ta pizza teplá jen zespoda.

Národní park je nádherný, ale bez auta či autobusu tam nejezděte. Vzdálenosti mezi zajímavými místy jsou velké a můj plán vidět park pouze na kole byl opravdu naivní. Po návratu z parku do města ještě zajdu vyzkoušet Šavarmu (prostě kebab), který mě navzdory doporučení celkem zklamal (Ihned po příletu do ČR jsem jel rovnou z letiště na kebab na Koh-i-noor, abych si spravil chuť). Mířím na autobusové nádraží, které je v té době plné kluků a holek v zelené uniformě se samopalem. Možná mají namířeno zpět do kasáren.

I v poušti rostou houby. Národní park Timna.

Po příjezdu na letiště už si myslím, že mě nic zvláštního nečeká a bez problémů mě pustí zpět do mé vlasti. Opět jsem jim ale podezřelý tím, že cestuji o samotě a paradoxně teď probíhá větší kontrola než při vstupu do země. Předávají si mě mezi sebou jako účet v hospodě, jenž nikdo nechce zaplatit, a  pokládají otázky jako kdo mi balil batoh, kde od té doby batoh byl, zda v něm mám nějaké výbušniny apod. Po provedených stěrech z mobilního telefonu a podrážek bot, na kterých se snažili marně najít střelný prach a možná i jiné látky, mě posílají k dalšímu člověkovi, který se ještě musí podívat pod můj klobouk, a pak už jdu naštěstí do čekací haly. Zajímavé je, že 2 litry vody v mém batohu jim přitom vůbec nevadily.

Nasedám do letadla, odmítám šunkovou bagetu s výherním losem a za 4 hodiny už jsem zpět v Praze. Byl to super zážitek a rozhodně doporučuji každému, ať už kvůli dobrodružství nebo jako únik z mrazivé únorové ČR. A opravdu se není čeho bát. Máme o Izraeli velmi mylné představy.

Letiště Ovda. Čekám, až se budu zase moct mačkat v letadle.

Do článku se mi nevešlo zdaleka vše, co bych chtěl sdělit těm, kteří mají v plánu do Izraele vyrazit. Ale určitě mi prosím napište do komentářů, pokud vás zajímají nějaké tipy či doporučení. Rád zodpovím 🙂

Líbil se vám článek? Pomozte mi ho prosím šířit dál :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *