Můj příběh je celkem prostý, ale přesto úžasný. Profesní vzestup > pád až na dno > nový a daleko lepší život. Ať už jste si něčím podobným prošli nebo ne, věřím, že vás příběh inspiruje a nabije novou energií.

Jak jsem si vybral ten nejvíc konkurenční obor a rozjel firmu

Už na střední škole jsem toužil po vlastním podnikání. A mezitím co se stejně nadšení vrstevníci snažili vymýšlet boom novinky, které na této planetě ještě neexistují, já jsem zvolil konzervativnější cestu a do světa podnikání se mi podařilo proniknout přes potisk triček.

Moje první výrobní linka v dětském pokoji v roce 2012. Postavil jsem patro na spaní a na původní místo postele dal stroje. Stroje jsem nakoupil za prodané auto, na které jsem si předtím vydělal na brigádě.

Velmi úspěšný a nadějný start podnikání

Prodal jsem svoje první auto, nakoupil stroje, a dětský pokojíček přestavěl na výrobní linku. Během mého studia na vysoké škole firma stále rostla, a já si musel nejen pronajmout větší prostory, ale postupem času i přenechat samotnou výrobu partnerské firmě, abych se mohl věnovat čistě obchodu, který mi šel lépe než vlastní potisk triček, u kterého jsem se vždycky tolik navztekal.

O rok později jsem se stěhoval do druhé kanceláře, kde jsem konečně mohl vítat zákazníky. Kanceláře následovaly ještě 3, podle toho, jak firma rostla. Tato je však poslední, ve které jsem sám fyzicky tiskl trička.

Netrvalo dlouho, a ve firmě Toptrika.cz začala na plný úvazek pracovat i moje žena. Původně jsme zásobovali desítky e-shopů, pro které jsme trička nejen tiskli, ale i odesílali přímo jejich koncovým zákazníkům. Později jsme se začali specializovat na naše vlastní koncové zákazníky, konkrétně na malé firmy. Zakázky se hrnuly a peníze byly také super.

Firma rostla meziročně o 100 % až do roku 2016. Roční obrat byl v jednotkách milionů korun. Nevěděl jsem ani jak se mi to povedlo. A to byl právě ten problém.

Prudký pád až na dno

Po asi 5 letech sezení v kanceláři strávených rutinní prací mě tento styl života začal unavovat. Prvotní nadšení a energie už dávno odezněly, a já jen chodil každý den do práce jak tělo bez duše, aniž bych věděl, proč to vlastně dělám. Jsem přesvědčen, že za to může i škola, která nás naučila přicházet každý den na osmou ráno, odsedět si tam většinu dne, a svůj život si užít až o víkendu. Zřejmě jsem tedy ze setrvačnosti pokračoval v tomto zvyku.

Přes tuto mříž za oknem jsem se pár let díval ven a snil o tom, jaké by to bylo netrávit většinu života odříznutý od lidí a skutečného světa. (Fotka je až z května 2018, kdy jsme konečně opustili kancelář. Vybavení už je tedy vystěhované.)

A abych to neměl tak snadné, Google změnil algoritmus ve vyhledávání, a nám ze dne na den klesla návštěvnost webu o polovinu, což se značně promítlo i do tržeb. Začalo velmi špatné období. Musel jsem snižovat náklady a začít hledat nové cesty. Jenomže co bylo nejhorší, vůbec se mi nechtělo o život firmy bojovat. Celé mi to přestávalo dávat smysl a syndrom vyhoření byl za dveřmi.

Toto jsem vyfotil v neděli 30. července 2017 na parkovišti ve Vestci u Prahy. Fotka poeticky vystihuje počátek nejkrizovějšího období mého života. Jde o kombinaci zapadajícího slunce a bouřkových mraků, které vznikají kvůli množství prachu v atmosféře.

Nejtemnější období mého života začíná

Deprese, bolest, zklamání, strach, nechuť k práci a k životu. Tím začínala další etapa mého bytí. Nechápal jsem, co se to děje. Proč jsem po ránu paralyzovaný a nemohu vstát z postele. Proč cítím takovou bolest. Proč mi najednou všechno přestalo dávat smysl. Tehdy jsem ještě nevěděl, že tohle je syndrom vyhoření. Peníze včetně rezerv na horší časy začaly docházet a situace se dále jen zhoršovala.

Bylo mi jasné, že nezbývá než začít něco dělat. Jenomže co? Opravdu bylo v tu chvíli složité dělat cokoliv, natož začít nový život. Postupně jsem začal přemáhat své tělo a poblbnutý mozek, a zkoušel dělat různé věci, abych se z toho dostal.

Bourání staré kůlny a stavba nové pergoly na naší zahradě mi pomáhala na pár hodin denně zapomenout.

Zpátky mezi živými

Šel jsem na manuální brigádu, dočasně se přestěhoval ke kámošovi, pracoval na domech mojí rodiny, šel na pohovor žádat o zaměstnání, sbíral odpadky v naší obci, absolvoval kurz divadla, rozvážel obědy, četl ohromné množství knih, prostě cokoliv, co by mě z toho mohlo dostat. Jenomže moc to nepomáhalo.

Na kurzech divadelní improvizace, kde mě to neskutečně bavilo. Hlavně díky skvělým lidem, které jsem tam mohl poznat.

Teprve až po roce, kdy moje mysl prošla bolestivou transformací, se můj pohled na svět totálně změnil! Životní hodnoty se přeházely, a já konečně začal nacházet ve věcech smysl. Mimo to jsem si uvědomil i můj omezený čas na tomto světě. Což bylo asi nejhorší ale současně nejdůležitější zjištění vůbec.

A co mě nakonec zachránilo?

Když jsem to celé zpětně probíral se staršími muži, dozvěděl jsem se, že několik z nich si v mém věku prošlo tím samým a jedná se o přirozený posun a rozvoj osobnosti. To mi to nikdo nemohl říct dřív?? Ale zpátky k mému příběhu.

To, co mi pomohlo zase znovu žít šťastný život bez černých myšlenek, bylo překonávání strachů. Jednoduše začít dělat přesně to, čeho se bojím. A druhou, neméně důležitou složkou receptu, jsou vztahy. Začal jsem si více vážit lidí a obklopovat se jen těmi, kteří mi přináší do života radost a já zase jim.

A ze všeho nejdůležitější je hledat ve věcech smysl. Je naše každodenní činnost skutečně prospěšná ostatním lidem? Pokud ano, pak nás to neustále nabíjí štěstím a energií.

Můj tradiční sólo výlet v období vánočních svátků, kdy v přírodě přemýšlím o uplynulém roce, i o tom následujícím. V toto období mi konečně začínalo být dobře. Focené místo je pod rozhlednou Pepř u Jílového u Prahy. (28.12.2018)

Představuji vám moje nové já

Dnes vidím věci, které jsem dříve vůbec neviděl. Svět se pro mě změnil a já ho začínám konečně žít podle sebe, a ne tak, jak po mně chce společnost. Zažívám skvělé věci a poznávám úžasné lidi.

Nebojím se pozvat zkušenějšího podnikatele, kterého ani neznám na kafe, a požádat ho o radu. Přednáším lidem. Nemám problém se sebrat a letět sám na jiný kontinent. Poznávám ohromné množství lidí, se kterými si vzájemně rozumíme.

Firmu TopTrika.cz nejenže zvedám zase nahoru, ale hlavně teď pracuji na tom, abychom ji mohli v dohledné době řídit pouze online, a mohli tak se ženou cestovat jen s notebookem po světě.

S bráchou na náhodně objevené kánoi, do které zatékalo, a s prknem v ruce místo pádla prorážíme tenký led na rybníku. Přijde mi to jako krásná metafora riskantního vstupu do neznáma. Takové období mi totiž právě začínalo.

V čem jsem nalezl poslání

Ačkoliv si mojí firmy na trička vážím a budu ji dále rozvíjet, zejména i kvůli stálým zákazníkům, kterých si moc cením, chci ve svém profesním životě dělat práci, která je mým posláním a dává mi smysl.

Nejvíce mě baví a naplňuje pomáhat v roli mentora ostatním podnikatelům s jejich projekty, které mají smysl a přinášejí skutečný užitek ostatním lidem. Snažím se z projektu udělat výdělečný byznys, aby mohl nadále růst a pomáhat tak ještě většímu množství lidí. Přesně tak, jako to dělal můj obrovský vzor pan Tomáš Baťa!

Miluji objevování zákulisí různých druhů podnikání, a stejně tak i poznávání a porozumění životu daného podnikatele. Pro úspěšný byznys je nezbytné propojit tyto dvě složky dohromady. A to je moje poslání!

A zanedlouho už jsem se vydal sám do Negevské pouště, což byl první větší krok ven z mé komfortní zóny, a zároveň přechodový rituál do nového života. Od té doby se začaly v mém životě dít neuvěřitelné věci, o kterých se dočtete na tomto blogu.