V tomto článku si pro tentokrát odpustím svoje hloupý sarkastický vtípky, protože vnímám vážnost tématu, a vůbec mám z celé té události hluboký respekt. Zase mi to v určitém směru zcela změnilo pohled na svět okolo mě.

Zvláštní člověk v noční tramvaji

Stalo se to chladnější noci ze středy na čtvrtek, když jsem se noční tramvají vracel domů ze srazu cestovatelů. Na Lazarské unaveně postávám v tramvaji o jednom vagónu zavěšený na tyči, mezitím co do otevřených dveří fouká dalších asi 7 minut chladný vzduch, než zazvoní bzučák a vůz se rozjede.

Na sedačce, ke které jsem byl přimáčknutý davem lidí vracejících se převážně z mejdanů, seděla drobná schoulená postava s kapucí na hlavě. Na štiplavě nepříjemný vzduch z narvané tramvaje jsem nemohl reagovat jinak, než že jsem otevřel okénko přímo přede mnou. Na to drobná postava zareagovala otočením hlavy ke mně s nechápavým pohledem. Uviděl jsem tvář.

Tramvaj právě přijíždí na konečnou zastávku Nádraží Hostivař. za malý okamžik to celé začne.

Je to ještě malý kluk

Byl to malý chlapec s delšími černými vlasy. Hádám asi tak 13 let. Obličej měl potlučený, jako by se pral, i když rány nevypadaly čerstvě. V rudých a od zimy zkřehlých rukách držel průhledný sáček, ve kterém měl několik pytlíků bonbónů a další sladkosti. Než jsem stihl ve své hlavě vyhodnotit priority, a uvědomil si, jak je ode mne sobecké řešit vzduch ve voze, když druhý člověk mrzne, zvedl se a odešel dozadu na konec vozu.

Pořád mi ale vrtalo hlavou, proč ve 2:30 ráno jede malý kluk úplně sám tramvají. Oblečen jen v tenké bílé mikině se klepe zimou a vše co má s sebou jsou jen sladkosti. Bylo jasné, že něco není v pořádku. Po několika dalších zastávkách, kdy už větší část lidí vystoupila a mohl jsem si konečně i já sám sednout, jsem došel k závěru, že ten kluk utekl z domu. Čekal jsem už jen na poslední důkaz, který mi měl mou úvahu potvrdit.

Konečná zastávka Nádraží Hostivař, kde jsme oba krátce před třetí hodinou ranní vystoupili.

Je mu zima a nemá kam jít. Co mám teď dělat?

Hlas v reproduktoru oznamuje konečnou zastávku Nádraží Hostivař. Lidé se rozprchávají do všech světových stran. Já si jdu také svou cestou. Přitom ale pečlivě pozoruji chlapce a čekám, kam vyrazí on. Bez váhání přešel koleje a čeká na tramvaj směrem zpátky. A bylo to jasné! To byl ten důkaz, na který jsem čekal. Utekl z domu a nemá kam jít. Je mu zima a sáček sladkostí je jediné jídlo, které si na útěku mohl vzít s sebou. Co teď? Jak se mám zachovat? Určitě je vystrašený a sám neví, co má dělat. Musím něco vymyslet. Zavolat pomoc nebo tak něco. Nemohu to přeci ignorovat a jít si bezstarostně lehnout do svého vyhřátého bytu.

Konečná zastávka tramvaje Nádraží Hostivař. Z koleje (na fotce) úplně vpravo, kam jsme přijeli, přešel na kolej
(na fotce) úplně vlevo – směr zpět do centra.

První kontakt a získávání důvěry

Ačkoliv ještě nemám ponětí, co udělám, mířím za ním. „Je všechno v pohodě?“, ptám se ho. Hodně tichým hlasem mluví o zimě, a že potřebuje nějakou deku. Hned na to přichází žádost o cigaretu. Přišlo mi, že na kouření je ještě hodně mladý. Ale tak či onak jsem mu v tomto vyhovět nemohl. Navrhuji mu, že zajdeme asi 300 metrů daleko k mému domu, a já mu dám nějakou svojí bundu. Souhlasí.

Přesně na tomto místě jsem ho poprvé oslovil.

Když už se chystáme k odchodu ze zastávky, osloví chlapec ještě opodál stojícího kuřáka. Ten se tam sice objevil někdy ke konci našeho rozhovoru, ale i tak velmi rychle pochopil vážnost situace. Ze soucitu tak dává klukovi přímo do kapsy jeho mikiny rovnou celou hrst cigaret. Vyrážíme ke mně pro bundu, přičemž mám jen pár minut na to, abych si u něj získal důvěru a zjistil kde bydlí a co se vůbec stalo.

Procházíme podchodem směrem ke mně domů a já se snažím vzbudit v něm důvěru vůči mně.

Není to kluk co utekl z domu. Situace je ještě daleko horší …

Možná že příliš nešikovně jdu rovnou k věci a ptám se, kde bydlí. „Proč tě to zajímá?“, odpovídá v klidu a chladně, jako kdyby ho s touto otázkou otravovali každý den. Po asi padesáti metrech se zastavuje na schodišti ven z podchodu a ptá se mě, kde se dá v Hostivaři přečkat noc v teple. V ten moment už mi začíná být jasné, že se nejedná o vyděšeného chlapečka, který neví co dělat.

Ve tři ráno jsou všechna obchodní centra či nádraží široko daleko uzavřena. Vůbec nevím, co mu doporučit, a tak bezradně nadhodím jistotu v podobě Hlavního nádraží. Jeho odpověď mi vyrazila dech! „Jenže tam maj až od čtyř. Já sem tam teď byl tři roky.“ Cože? Nechápu.

Poté co projdeme podchodem vystupujeme společně po schodech nahoru a chlapec váhavě zastavuje.

Už jsem viděl hodně plakátů a kampaní o dětech na ulici. Ale až do teď jsem to slepě ignoroval. Žil jsem s tím, že se mě to vůbec netýká. Stál jsem ztuhlý na schodišti a nevěděl jsem co říct. Iniciativy v konverzaci se teď naštěstí ujal on. Ovšem to co řekl, mě rozhodilo ještě více, i když by se zdálo, že horší už to být nemůže.

Teď jsem se začal bát naopak já

Naklonil se ke mně a říká: „Nemáš herák?“ Takovou otázku jsem od dítěte s gumovými medvídky v ruce ještě neslyšel. Odpověděl jsem jen strohé „ne“, a nijak více jsem to neřešil. V mé hlavě však začalo dilema.

Chci si takového člověka vodit domů? Co když se ho pak nezbavím? Je to můj strach, zbabělost, nebo racionální úvaha, která ve mně vzbuzuje tyto otázky? Cítil jsem se opravdu hloupě, že se k němu najednou začínám otáčet tak trochu zády. Ale fakt jsem nevěděl jak s takovým člověkem jednat, a jak mu vlastně pomoci.

Překvapivě rychle jsem vyhodnotil novou situaci a zaimprovizoval. Jestliže je na ulici už několik let, určitě se beze mě tuto noc obejde. Slíbil jsem mu však tu bundu, aby mu bylo teplo. Vytahuji sto korun a podávám mu je se slovy, ať si zajde do nějakého nonstopu a ohřeje se. Bankovku si schoval do kapsy, ale neřekl mi na to vůbec nic.

Právě tady přišlo šokující rozuzlení celé situace, když mě požádal o heroin.

Jak mě toto setkání poznamenalo

Vystoupáme zbývajících pár schodů nahoru na ulici a s popřáním hodně štěstí se rozcházíme každý svou cestou. Toto blízké setkání s malým bezdomovcem, který se potuluje sám už mnoho let po Praze jako někde v divočině mi změnilo pohled i na můj vlastní život. Vážíme si dostatečně toho, jaké máme vlastně ohromné štěstí třeba už „jen“ tím, že máme rodiče?

Líbil se vám článek? Pomozte mi ho prosím šířit dál :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *